Je mi šíleně, šíleně moc smutno.
Jsem nepochopená, ale nevím v čem.
Chtěla bych nadávat, chtěla bych se vyhranit, chtěla bych se vyslovit, chtěla bych si ulehčit, - ale nevím jak.
Je mi nijak a nízce, a to, že jsem teď právě poprvé poslala do háje jediného člověka, co na mě nezanevřel, a který mě z nevysvětlitelných nejspíš až dětsky naivních důvodů miluje, mi v mém překonávání smutku, bolesti a tíhy nijak neulehčilo.
Jako hloupá hysterka kopu kolem sebe nohama a zasahuji vše, co mi ještě stojí na blízku a dosud nestihlo moudře ustoupit a nechat mě napospas svému osudu.
Něco se ve mě svírá. Nechci být pořád veselá a bezstarostná. Nejsem veselá a bezstarostná. Jsem plná starostí a bolu, neveselá, zasněná, přemýšlivá i krutě domýšlivá a sem tam vypočítavá, možná i záludná. A to vše jenom proto, abych cítila, že jsem. Abych se nezbláznila, nerozbrečela, nezhroutila a nezapadla do melancholické necitelnosti a netečnosti.
Ale i přes to jsem někdy netečná. Žádný podnět mě nemůže donutit na tak dlouhou dobu k tomu, abych se znovu nevrátila do tohoto stavu hlubokého prostého nezájmu a opovržení.
Teď, možná právě teď, se v něm nacházím, nebo, možná, se do něj zatím jen pomalu znepokojivě nořím. A to proto kopu kolem sebe nohama. A přijdu si nepochopena.
Nechci být jen mile rozveselena nějakou hloupostí, která má jen způsobit, abych zapomněla! Cítím se nevyslyšena. Cítím se, že pokud mě někdo takhle bude neustále zacpávat ústa a chtít, abych potlačila to, co chci ze sebe vychrlit - ať je to cokoliv - tak se, můj ty bože, udusím. Jisto jistě udusím. Srdce mi nadobro zkamení a už nikdy z něho nevymáčknu ani kapku citu. Už teď s tím mám někdy krapet problém. A není to žádná sranda. Nechci, aby to šlo dál.
V některých chvílích dokonce říkám, že cítím víc, než doopravdy cítím, a to ne především proto, abych obalamutila toho, komu to říkám, ale mě, který to, tu sprostotu vyslovuje a přitom si vnucuji se zaťatým srdcem, že je to pravda. Co na tom, stejně vždycky prohlédnu tu lest a o to víc si přijdu, že ne s tím druhým, ale se sama sebou hraji dost nečistou hru, a nemůžu říct nic, zhola nic, jen nevinné či dobrosrdečné milé věci, které mají zahalit to, co je pod nimi. A vím vůbec, co je ještě pod nimi?
Tady tenhle klid je zadušené šílenství.
Proč mě jen ten, koho zpola miluji nenechá mluvit. Říkám zpola, jelikož, jak můžu o někom říct, že ho zcela miluji, když si jím přijdu nepochopená, zahanbená a utlačená, když na to přijde? Samozřejmě, že za to nemůže. Samozřejmě, že se snaží, jak nejvíc, nejspíš, umí. Jenže, co z toho?
Ale, co já vlastně chci? Celou duši, celého člověka, většinu jeho úvah a větší než velké množství jeho času? Udělat z něho nevolníka a ze sebe taky? Vždyť je to jenom klam. Vzájemné neustálé vydírání, týrání se navzájem. Klam.
Je to ostudné. Nedokážu normálně žít. Ale nevím už ani jak správně hystericky řvát, tak, aby takto spuštěná lavina sebou odnesla i ten hluboko zapuštěný odolný jed, a já se cítila volná. Jen to potlačuji, zarážím to jako klín hluboko do sebe, a pak mi nezbývá nic jiného než cynická domýšlivost, rafinované hraní a strojená lehkost. Ale ani jedno není úplná pravda, ale ani vyloženě lež.
